Říjen 2013

Když se kouzlo Vánoc vytratí při honbě za dárky

31. října 2013 v 6:00 | Miška |  Úvahy
Vánoce. Krásný čas plný rodinných setkání, která jsou plná kouzel díky dárkům, které jsou potěšením pro každého. Dárky, které jsou napsány na list přání a jsou splněny díky milým členům rodiny. Svíčky, ozdobičky, světýlka, stroměček, cukroví... Krásné dekorace, které nám připomenou to kouzlo opravdových vánoc, které jsou specifické svojí úžasnou vůní jablek a skořice.

Asi si o mě budete myslet, že jsem naprosto trhlá a nenormální, protože v listopadu píšu o kouzlu vánoc a milých přibuzných, kteří nám plní naše přání. No popravdě, je to ještě slabé oproti supermarketům, které již v září blázní s figurkami Mikulášů, čertů, andělů, ale také i figurek na vánoční stromečky. A schválně se přiznejte, kdo si nějakou vánoční věc v těchto poblázněných obchodních řetezcích koupil? Za chvíli budu jednou z vás, protože i na mě už přichází ta neskonalá chuť jít, a něco vánočního si koupit. Ještě, že mám své druhé milé já, které mi tichým hláskem napovídá, že bych mu připomínala jednu z těch poblázněných nakupujících, které se honí za těmi nejdražšími vánočními věcmi.

Dokonce se díky těmto obchodům na Vánoce těším. Dělá mi radost si vzpomenout na vánoční čas, který je dokonalý hlavně díky zimním radovánkám a teplu domova. Ráda si odpočinu u vánočních pohádek a ráda pojídám dobré cukroví od mé ségry, na jehož tvorbě jsem se také podílela.

I přes to mi ale přijde naprosto zbytečné dělat takové "halo" okolo jednoho štědrého večera. Navíc Vánoce jsou ještě spousty dní po Štědrém večeru, tak proč všude furt slyším to samé "já nemám dárky, nemůžu sehnat dárek pro ní, pro něj... Nevím co mu mám koupit". Proč se kvůli těmto věcem stresovat? Vždyť o tom přeci Vánoce vůbec nejsou, Vánoce mají své specifické kouzlo, kterým je rodina a společná setkání. Setkání, která se během celého roku nemohou kvůli nedostatku času uskutečnit. Setkání, která jsou plná smíchu a vzpomínek na staré časy. Setkání, při kterých se pojídají ty nejchutnější sladké laskominky. A setkání, při kterých se mimochodem rozdávají i dárky.

Dárky jsou ovšem pro mě na posledním místě. Samozřejmě ráda Vánoc tak trochu využiju a přeju si něco, co přes rok nedostanu. Ale i přes to mě naprosto vůbec nemrzí, když se mi má přání nesplní. Mrzí mě spíše to, že se vlastně sejdem v malinkém počtu lidí, protože mi v mém životě chybí už dva dědové a jedna babička. Jejich nepřítomnost mi Vánoce nedělá už tak kouzelné, avšak vím, že tu někde stále jsou...

Čas, můj nejlepší přítel...

29. října 2013 v 12:26 | Miška |  My diary
Zdravíčko,

už hodně dlouho tu nebyl deníček, který většina z vás ráda čte. Rozhodla jsem se vám tedy přiblížit mé poslední zážitky, pocity, radosti ale i zklamání.

Škola řádně odstartovala a mě nezbývá nic jiného, než jenom se učit, učit a učit. V každém předmětu se píší samé písemky, zkoušení, referáty a prezentace... Je to oproti základce vcelku náročný a já si chvilkami na obchodní akademii, kam chodím, říkám, co tam vlastně dělám. Říkám si to hlavně kvůli vcelku náročné matice. Intervaly, množiny (ale v trochu jiném podání, než jste většina zvyklá), to vše mi matiku a studium znepříjemňuje, protože mi to absolutně nejde. Snad tomu přijdu na kloub.

Škola mi tedy hodně brání v tom si užívat trochu toho osbonějšího života. Pokud nepočítám letošní podzimní prázdniny, které jsou momentálně super. Jsem u přítele, a tak je vám asi jasné, že procházky po JH a společná vaření mi osobní život zpříjemňují. Jenže po tom všem se zase ihned vrátím do reality a je tu život, ve kterém je opět pouze škola. Ještě, že tu mám alespoň mojí neteř se ségrou, které mi chodí každý den naproti k vlaku.

Blog jde teď trochu stranou a to mi rozhodně neusnadňuje mé už beztak znepříjemněné pocity. Blog je pro vším, je to můj největší koníček a rozhodně nechci, aby šel stranou. Avšak jsem věděla, že to takhle dopadne. Škola je pro mě důležitá, stejně jako má budoucí kariéra a je jen na mě, jak se s učivem a střední sama poperu. To mi vlastně dokazuje i mamka, která mi už tolik nekontroluje známky a pokud se mi něco nepovede, říká, že si to musím opravit. Což také dělám, opravuju si nevydařené písemky, nechávám se dobrovolně vyzkoušet, protože chci, abych prvák neukončila slovy "Ještě, že jsem prolezla"...

Díky podzimním prázdninám tak nějak píšu články na blog, aby když budu mít nouzi, se na blogu vyskytly alespoň přednastavené články. Čas je momentálně můj nejlepší přítel, tudíž jsem ráda za pár hodin volna, kdy se svému milovanému koníčku mohu věnovat.

Snad mě za mojí neaktivitu nepotrestáte a nenecháte mě v tom samotnou. Moc děkuju všem za to, že navštěvují můj blog a hlavně mojí věrné čtenářce Bekky, která mi opravdu komentuje článek po článku. <3 Moc si toho cením a rozhodně bych byla ráda, kdybyc takových čtenářů bylo víc.

Vaše Miška


Fotka s mým šíleně hrůzostrašným výrazem. Na oslavě prý mého skorotchána. :)

Dopis mému druhému já

26. října 2013 v 10:27 | Miška |  Život obyčejné blogerky
Dopis, který jsme měli za úkol na český jazyk - dopis mému druhému já.

Milá blogerko,

jsou to přesně tři roky, co jsi ty a tvůj blog vstoupily do mého života. Staly jste se rázem mojí zálibou a také něčím, co mé dny dělalo lepšími. Trvalo mi dlouho, než jsem si na vás dva zvykla a přizpůsobila svůj život tomuto zájmu. Tak, jako eskymáci čekají půl roku na světlo, já čekala, až se s blogem naučím pracovat. Začátky byly velmi těžké, avšak často dobrodružné. Díky blogu a tobě, jsem poznala mé skryté "umění". Tím bylo, je a bude psaní.

Pro mě je psaní "uměním", ale pro některé je to pouhé vypsání určitých faktů, pocitů, nálad. Popravdě i já jsem ze začátku byla někým, kdo blog bral jako svůj deníček. Postupem času jsem kupodivu blogu přišla na kloub a vytvořila jakousi blogerku, kterou jsi vlastně ty, mé druhé já. To ty jsi čtenáře doprovázela celým mým blogem, ukazovala jsi svou pravou tvář. Avšak mé soukromí jsi nechala zahaleným a neprozradila jsi žádné mé tajesmtví. Zkrátka jsi byla a doposud jsi dominantou mého blogu, který za tři roky urazil dlouhou cestu.

Tato cesta mi změnila představy mé budoucnosti. Ze snu stát se policistkou se stal sen být redaktorkou. Ze snu jít na sportovní gymnázium se stal sen jít na obchodní akademii. Poslední sen, jímž je studium na obchodní akademii, se stal skutečným a touha po kariéře žurnalistika se stává skutečnou. Nebo vlastně pouze zčásti.

Díky tobě, má zachránkyně, má budovatelko budoucnosti, jsem si s blogem prošla dlouho cestu. Tato cesta byla naplněna různými úspěchy, které mi častokrát zvýšily mé zkleslé sebevědomí. Článek v časopise, psaní pro internetové stránky... To vše mě přesvědčilo, že kariéra žurnalistky je mojí spřízněnou duší.

A tak ti moc děkuji, blogerko, která jsi změnila můj život. Děkuji ti za objasnění mé budoucnosti, za vykreslení dokonalého plánu mého studia, které povede k tomu nejdokonalejšímu snu. Děkuji ti, že jsem tě mohla poznat a ujít s tebou dlouhý kus cesty, který ještě neskončil.

Tvá věrná "umělkyně", Miška.

Můj první úspěšný pokus s kouřovkami...

20. října 2013 v 14:49 | Miška |  My styl
Zdravíčko!
Nejspíš znáte ten pocit, kdy vám něco chybí nebo schází a vy se snažíte si to něco nějakým způsobem připomenout. Já tento pocit momentálně prožívám. Dlouho tu nebyl nějaký článek o kosmetice, nebo alespoň zmínka o nějakých kosmetických produktech a ano, opravdu mi to moc chybí. Proto jsem se rozhodla dnešní článek zaměřit na líčení, které se mi snad poprvé v životě povedlo.




Víte, mám tak trochu nepokoje s líčením. Mým velkým nedostatkem je totiž neschopnost používat blendící štětec a ztmavovat barvičky na oku, čímž vlastně vytvořím kouřový efekt. Dnes jsem se dívala na nový tutorial Lou a nedalo mi to jej vyzkoušet. Je to snad poprvé, co jsem se svým dílem spokojená.




Na líčení jsem použila nespočet kosmetických produktů (níže vyfocené). Tyto produkty teď asi nejvíce používám, obzvlášť tu dětskou růžovou paletku, která má v sobě nádherné barvičky do fialova a na očích drží jako přibitá.

Co mě ovšem nejvíce bavilo, bylo smíchávání pigmentů a kapek na oči dohromady. Tento fígl mi jednou poradila moje oblíbená blogerka Bekky, která kapky na oči používá hlavně pro větší intenzitu barev, a to hlavně u paletky od Elfu. Já jsem kapky použila na pigmenty od Lorealu, které v suchém podání neskutečně práší a mám je po celém obličeji.


Co se týče rtěnek, použila jsem dvě. Pro větší pigmentaci a výraznost barev jsem použila rtěnku od Rimmelu - Kate, v odstínu 03. Je to nádherná nude barvička, která je snad první barvičkou, která mi sedla.

A jako druhou, pro větší lesk a hydrataci jsem použiila rtěnku od Essence. Tato rtěnka mi moc nevyhovuje od samého začátku, kdy jsem si jí koupila. Mám jí vcelku dlouho a lásku jsem k ní stále nenašla. Tak snad jindy.


Jak už jsem zmiňovala, očních stínu jsem použila požehnaně dost. Od malé paletky s fialovými stíny, přes Catrice mono stíny až po nude barvu z Quatrro paletky od Essence... To vše jsem nakonec doladila těmi nádhernými zlatými pigmenty od Lorealu v mokrém podání.

Celé líčení mi zabralo dobrých 20 minutek, jelikož jsem si s tím pořádně vyhrála. Ani nevím, jestli budu mít odvahu toto líčení nosit do školy. Když už, tak rozhodně bez té spodní fialové linky, která rámovala celé spodní víčko.


Snad se vám líčení líbí. :)
Vaše Miška

Fotím svých 14 dní...

19. října 2013 v 12:16 | Miška |  My diary
Zdravím po dvou týdnech opět s mým fotočlánkem. Tentokrát není zrovna nejvíce fotek, ale tak myslím si, že vám bude stačit i těch pár, které jsem během posledních dnů pořídila. Snad se vám budou líbit.. :)


Taky vám staví před zverimexem sherif? Aneb když sousední rakušáci neví, co s pěnezi. :)



Hledám budu jen tak na lítačku, když jdu třeba na procházku s neteřinkou nebo když není dvakrát velká zima a nechce se mi brát teplá bunda, mám nebo nemám?


Miluju víkendy u přítele, obzvlášt když si zajdem na horkou čokoládu, a když mi dokáže, že jsem jeho kočka tím, že mi koupí marcipánovou kočku. Mmm, delicious.



Co může být krásnějšího, než výhled na Hradec, který je postaven okolo rybníku Vajgar? <3



Toužebně se z vlaku směr České Velenice koukám na vlak směr Brno. Miluju budějcký hlášení: "Stanice České Budějovice. Rychlík číslo 663 Vajgar, společnosti České dráhy, ze směru Plzeň hlavní nádraží, pravidelní příjezd ve 13 hodin, 59 minut přijede k 1 nástupišti. Vlak dále pokračuje ve směru Kardašova Řečice, Jindřichův Hradec, Jihlava.. a Brno hlavní nádraží. Pravidelný odjezd ve 14 hodin, 10 minut". Víte, i tohle už znám nazpaměť a miluju to poslouchat, když tímto směrem mám jet. :3


Zkuste hádat, nad čím slavnostně trávím večery? ANO, nad psaním v ZAVu, nesnáším psaní všemi deseti. -_-



A jedna s mým milým. :-*

To je pro dnešek vše, doufám, že se vám článek líbil.
P.S. - v nejblížší době čekejte článek o mém blogu, který 9.10. oslavil 3 roky své existence! :)

Když máme málo času...

15. října 2013 v 21:21 | Miška |  My diary
V poslední době je vše v jednom kole, že ani nestíhám psát články. Tento takový shrnující článek se bude hlavně týkat opodstadnění toho, proč se teď moc blogu nevěnuju.

Vím, že když je to můj velký zájem, měla bych se jím zabývat alespoň jednou za tři dny. Víte, mít na psaní čas, tak píšu každou vteřinu volného času. Ale já nemám. Samozřejmě, času je vždy moc, jen se na něj stále a stále vymlouváme a ano, přiznávám, že dříve jsem se opravdu vymlouvala. Dnes tomu tak ovšem není.

Ze školy denně přijíždím tak ve tři, někdy ve čtyři, což není vůbec hrozný oproti mým představám, kdy jsem si myslela, že budu přijíždět třeba v sedm hodin. Naštěstí jsem si vybrala správnou školu, která vcelku dohlíží na dojždějící, a tak jsem se tomu problému vyhla. Po příjezdu na mě většinou čeká moje ségra s malou neteřinkou a tudíž jsem vyzvána na malou procházku, kterou nemohu odmítnout, protože se ségrou trávím moc ráda volné chvilky. Asi je to kvůli tomu, že jsem se s ní v minulosti moc nebavila.

U ségry většinou bývám do šesti, někdy do sedmi, kdy jde Klárka chrnět. A pak přijdu domů znavená a znechucená z toho, že na mě čeká učení. To ale odložím a vrhnu se na cvičení, které je pro mě vcelku zajímavou zálibou, kterou jsem dřív nesnášela. Dnes jsem ale zjistila, že je pro mě cvičení tak nějak tradice a nedokážu si představit týden bez Jillian Michaels. Po cvičení následuje to opravdové učení se, dělání úkolů... To vše i se cvičením mi zabere dobrou hodinu. A tak už je osm, teď mi zbývá tak půl hodina na ostatní aktivity.

Mezi ty se řadí například sledování mých oblíbených youtuberek, nebo četba. Protože to je alespoň něco, co mě opravdu, ale opravdu odreaguje a tak nějak si při této činnosti odpočinu. A když nesleduji videa, dopisuju si s mojí třídou na facebooku a radím se s nimi o různých látkách učiva, které bohužel nepochopím.

V půl devátý se jdu umýt, po umytí si půl hodinky volám s přítelem, protože kromě dvou esemesek denně nejsme v kontaktu, a pak jdu spát.

Toto je celý můj denní harmonogram, se kterým jsem ale vcelku spokojená. Víte, já nesnáším nudu, nemám ráda ten pocit, kdy nevím, co dělat. Nemám ráda ty vyčítky svědomí z toho, že jsem např. půl hodiny ztrávila zbytečně nad facebookem. Raději si řeknu - dnes jsi s učením opravdu válela, nebo jsi sklapovačky při cvičení dělala poctivě.

A tak mi mí milí drazí věřte, že blog jde teď trochu stranou. Ano, strašlivě mě to mrzí, ale vězte, že až si na takový rituál zvyknu, určitě jej trochu poupravím, aby se našla alespoň ta skromná čtvrthodinka, jako teď, na to úžasné psaní. <3


Žij se štěstím!

13. října 2013 v 17:22 | Miška |  krásná.cz
Článek také můžete najít ZDE.


Valná většina lidí se v dnešní době trápí všemi nepříjemnými věcmi, které se během jejich dlouhého dne, uskuteční. Mohou to být malé nehody, kdy jim na jejich oblíbený kousek oblečení, ukápne káva. Všechny tyto malé nehody vyvolávají v člověku špatnou náladu. Při první nehodě se tomu většinou zasmějou, ovšem při těch dalších si lidé začnou říkat, jak se jim nevede a jakou mají smůlu.

A proto při otázce "Jak se máš" tito lidé odpoví "Na nic.". Většinou ani pořádně neví, proč se vlastně takto mají, protože na ty malé nehody, které jim tuto náladu způsobily, během dne zapomenou. A tak přichází ta špatná nálada, kterou ovlivní své okolí. Častokrát tito nešťastní tvorové zapomenou na to, že se jim během dne stala třeba i nějaká pozitivní věc.

V naší společnosti si lidé rádi postěžují, a tak se nezaobírají třeba tím, že se na ně během dne příjemně usmál kolemjdoucí. Raději se zaobírají tím, že na ně byla prodavačka v obchodě nepříjemná. Pozitivní věci jdou rázem stranou a přebijou je ty negativní.

Proč si my, lidé ustavičně nešťastní, raději nezlepšíme den těmi pozitivnějšími událostmi nebo chvilkami, které v nás přitom mohou vyvolat tolik štěstí? Schválně se tě ptám, kdy naposledy jsi na otázku "Jak se máš" odpověděla "Skvěle, a ty?". Víš, život nikdy nebude jednoduchý. Pokud si jej alespoň trochu přeci jen zjednodušit chceš, nezaobírej se těmi malými strašáky v podobě nehod, které jsou k řešení naprosto zbytečné.

Raději se na ulici na každého usmívej a nekaž si náladu tím, že dotyčný ti úsměv neoplatil. Vždyť se přeci můžeš radovat i z toho, že jsi měli tu chuť a slušnost se usmát! I to je důvod ke štěstí. Takže neztrácej drahocenné vteřiny myšlením na negativa a raději si prodluž život radostí ze šťastných událostí!

Závidím introvertům jejich nepřístupnost...

5. října 2013 v 19:55 | Miška |  Úvahy
V poslední době si na blog.cz zamilovávám (nevím, jestli je to správný český výraz) témata týdne. Tento týden na mě vyskočilo téma zvané "Introverti". V poslední době se mezi introverty pohybuji, a tudíž jsem tak trochu načerpala nových poznatků z tohoto okruhu lidí.

Když se budu snažit být jako wikipedie, řeknu vám, že introverti jsou lidé, kteří se uzavírají sami do sebe a potřebují získat velkou důvěru v jiném člověku, aby s ním pořádně navázali kontakt. Víte, vlastně těmto lidem tak trochu jejich vlastnost závidím.

Já sama jsem hodně otevřená osoba, která má ráda lidi, ráda se s nimi seznamuje a jsem vcelku komunikativní, což poznali mí současní spolužáci na střední škole. Nebojím se komunikace a ani jejího navázání, jsem prostě člověk obětavý, dokážu lidem pomoci. Jsou ovšem tyto vlastnosti tak skvělé, jak se zdají?

Můj přítel je tak trochu větší introvert, a tudíž moc dobře vím, jak se cítí a jaký má názor na ostatní lidi. No, asi pominu spousty jiných věcí, které si můj přítel o lidech myslí, ale tu nejpodstatnější bych ráda vyzdvihla - můj přítel lidi nemá rád. Setkal se totiž hlavně s lidmi, kteří na něj zapůsobili hodně negativně, a tak si z lidí udělal jeden velký negativní celek. Víte, vcelku se mu nedivím, asi bych na jeho místě byla tím samým člověkem jako on, ovšem já měla na lidi spíše štěstí, a tak jsem taková, jaká jsem - tedy otevřená.

Jenže tyto pozitivní vlastnosti - otevřenost, komunikativnost, obětavost, mají také své negativní stránky. Na základce jsem byla už spíše negativní, protože mě štvali mí spolužáci, kteří se nedokázali na ničem shodnout. Vlastně my všichni jsme se nedokázali na ničem shodnout. Po nástupu na střední a při poznávání nových lidí jsem konečně nabrala sil a rozhodla se být taková, jaká doopravdy jsem. Bohužel si pár jedinců začalo myslet, že mé pozitivní chování je pouhá přetvářka a má pravá tvář se ukáže po nějaké době. Popravdě, z mého pohledu jsem pořád stejná, i po měsíci chození do školy a jedna má spolužačka mi řekla, že je ráda, že to, jak se chovám, přetvářka není. I přes to mě zamrzlo, že si o mém chování pár lidí myslelo něco negativního.

Co je u mě velikým problémem je otevřenost. Každému vyžvaním vše hned, i ty nejosobnější informace. Ty se pak samozřejmě mohou zneužít a bla bla bla... Můj přítel se mě v tomhle snaží změnit a já mu moc děkuju, protože sama vím, že to s otevřeností někdy hojně přeháním. A proto introvertům závidím jejich uzavřenost.

Ta druhá kladná vlastnost je obětavost. Myslím si, že je skvělé, když dokážete ostatním pomoc. Ovšem někdy se to může hodně zvrtnout a když budete po ostatních něco chtít vy, mohou se na vás jednodužše vykašlat. Zatím jsem se s tímto případem nesetkala, ale dost se obávám, že zanedlouho to přijde.

Proto mým závěrem asi bude to, že bych raději byla introvert. Je sice pravda, že introverti jsou také hodně negativní osoby (což já nemám ráda), ale zároveň to jsou osoby, které když velmi dobře poznáte, dokážou velmi milovat a být těmi nejvěrnějšími osobami na světě. (viz můj přítel...)

Focení podzimu v přírodě

2. října 2013 v 21:53 | Miška |  Život obyčejné blogerky
V pondělí tu byl článek s fotkami a ani dnes tomu nebude jinak. Během víkendu, kdy jsem byla u přítele, jsem na fotila spousty nádherných míst v Jindřichově Hradci. Vybrala jsem opravdu pouze ty nejpovedenější fotky, které si myslím, že stojí za to zveřejnit. Vše je focené 8Mpx mobilním foťákem a myslím si, že kvalita je více, než dobrá. (Nehledě na to, že je ještě zhoršená díky tomu, jak jsem jí vložila sem na blog). Nejsem žádná fotografka, nechci se focení věnovat, zrovna nějak extra mě to nebaví, ale tahle příroda mě upoutala natolik, že jsem jí prostě nemohla nechat nezdokumentovanou. Pro více fotek si klikněte na Celý článek.